Ubikace pro strašilky

V následujícím textu se dozvíte, jak může vypadat a co by měl splňovat "byt" pro strašilky.

Chovný box, © Pavel Jícha

Krok první - výběr insektária

Před pořízením strašilek je nutné připravit pro ně vhodné místo.
V první řadě si musíme uvědomit, jak velký bude daný druh v dospělosti. Ono je hezké, že nymfy, které si přinesete domů, mají 3 cm. Řeknete si, "vždyť jim stačí sklenice od okurek..". Čas poběží a za půl roku mohou mít 20 cm (samozřejmě záleží na druhu). To už jim ona sklenice rozhodně stačit nebude.
Jak tedy zvolit správnou velikost? Není to nic složitého. Rozhodující je výška. Ta by měla být 3x větší, než délka dospělé strašilky. Např. druh, která má v dospělosti 10 cm, by měl mít terárium vysoké alespoň 30 cm. Někomu se to může zdát příliš, ale má to své opodstatnění při svlékání chovanců. Co se týče délky a šířky, záleží na množství kusů, ale čím více prostoru dostanou, tím jim bude lépe. Je možné také chovnou nádobu zvětšovat s růstem strašilek.

Strašilky lze chovat ve skleněných teráriích, plastových boxech nebo síťovaných ubikacích. Nejefektivněji vypadají samozřejmě skleněná terária, která se dají snadno zakomponovat do interiéru. Aby však takové terárium nekazilo dojem, chce to udržovat čisté sklo (což mě třeba vůbec nebaví), je s ním horší manipulace a u některých druhů může být problém v dostatečném odvětrání. Poněkud méně přitažlivě vypadají plastové boxy. Praktičnost je ale jejich obrovská výhoda, která podle mého drtivě překonává horší vzhled. Jsou lehké, skladné, odolné a hlavně se dají upravit k obrazu svému. Vzdušná síťovaná insektária se hodí pro druhy vyžadující hodně odvětraný a sušší chov.
Příliš vhodná nejsou skleněná akvária, protože se špatně odvětrávají, což může ohrožovat život našich hmyzích přátel.

To jsou tedy dva základní aspekty - velikost a materiál.

Krok druhý - úpravy

Pokud si pořídíte skleněné terárium, moc úprav na něm už asi nezmůžete (jiné je to v případě, že si ho lepíte sami). Hotová terária však bývají obstojně odvětraná a řadě druhů vyhovují. Rozhodně je neodstrkuji do pozadí. Na strašilky za sklem se krásně dívá a dají se v nich vytvořit velmi pěkné kousky přírody.
Mně jsou však nejsympatičtější plastové boxy. Nepotřebuju mít výstavní insektária, na které se skvěle dívá, líbí se mi praktičnost. Jedna z výhod plastových krabic je i cena, která je přijatelná. Dají se sehnat v mnoha velikostech a provedení. Největší pozitivum u nich vidím v možnosti přestavby.
Možná by bylo dobré říct, proč vlastně pořád "žvatlám" o nějakém upravování. Ve skleněných teráriích bývají většinou větrací mřížky (v dolní a horní části), které zajišťují proudění vzduchu. V případě potřeby většího odvětrání u nich máme ale smůlu. Plastový box má stěny plné, musíme ho tedy přetvořit tak, abychom větrání zajistili. Záleží na každém, jak si s tím vyhraje. U těchto boxů je výhoda, že se dají vytvořit pro chov "vlhkomilných" i "suchomilných" strašilek. Další malý trik je v tom, že když potřebuju vyšší box a nemohu ho sehnat, jednoduše použiju delší a postavím ho na bok. Uzpůsobím větrací otvory a záchytné mřížky tak, aby mohl fungovat v této poloze a je po problému.

Zde je příklad mé výroby chovného boxu, který mám ozkoušený u řady druhů a funguje dobře. Podobně mám uzpůsobené boxy různých velikostí.

Upravený plastový box, © Pavel Jícha

Krok třetí - zařízení

Vnitřní zařízení chovné nádoby záleží na konkrétním druhu. Některé strašilky se vůbec nepohybují na zemi, proto je jim povrch dna celkem ukradený. Použít se dá např. obyčejný ubrousek (snadná údržba u druhů, které se dnem nejsou moc v kontaktu), písek, lignocel, který slušně drží vodu, o něco lepší je rašelina. Samozřejmě nemusí být na dně nic, ale přidělává to práci s čištěním a pokud je to terárium pro potěchu oka, určitě vypadá přírodněji s nějakým substrátem. Strašilky ocení přítomnost nějakých větví (stačí živná rostlina), po kterých mohou lézt. Mnoho druhů se také rádo ukrývá pod kůru, kde se cítí bezpečně. Stačí jim opřít kus kůry šikmo o stěnu. Nádoba na pití není v příbytku potřeba, protože strašilky pijí kapky vody z listů či stěn (což zajistíme pravidelným rosením).

To by jako základní přehled mohlo stačit. V případě nejasností a otázek rád pomohu.

Děkuji všem, kteří se textem prokousali až sem a budu rád za Vaše příspěvky, poznámky a názory.